zastřelím se vrtačkou

Blíží se Velikonoce, tak jedna taková skoro tématická.

Tato storka se stala v době, kdy jsme se s Květoslavou neznali. Tedy jsem u ní osobně nebyl a znám ji jen z vyprávění Květoslavy, která mi ji na sebe práskla v rámci čtvrthodinky upřímnosti, kdy si sdělujeme „pikošky“ ze svého před „Tyler-Květoslava“ období.

Na začátek  je třeba říci, že Květoslavě je v tomto příběhu nějakých čerstvých náct, takže je na místě trochu více shovívavosti.

Květoslava po návratu ze školy čerstvě vysmejčila byt, tak jak podle rozpisu domácích prací měla. Umyla podlahu, uklidila a vypulírovala kuchyni, nádobí umyla a celkově to v kuchyni  vypadalo jako z katalogu. A za odvedenou práci následuje přeci zasloužená odměna.

No odměna, Květoslava dostala během práce hlad a to konkrétně na vajíčka. Na vajíčka na hniličku.

Takže otevřela ledničku, vzala z plata tři vajíčka a položila si je na linku, že si jde najít  hrnec, v kterém si je uvaří.

A jedno vajíčko se dalo do pohybu a prásk z linky na tu umytou podlahu.

Květoslava zaklela ( zbylá vajíčka dala do plastové misky – aby se také nerozkoulela), vzala hadr na podlahu, natočila do kýblu vodu s čistidlem, rozbité vajíčko vyhodila a nepořádek po sobě zase pěkně uklidila. Kuchyně byla zase jako ze škatulky.

Jenže jak byla Květoslava rozhozená a naštvaná z další nucené práce v kuchyni, tak vzala tu misku s vajíčky a prskla ji do mikrovlnky, kterou zapla (v té misce si totiž normálně ohřívá polévku).

No a než si to stačila uvědomit, že v misce není polévka ale vajíčka, tak se ozvala rána a vajíčko se rozletělo po mikrovlnce.

Květoslava zaklela, vypla mikrovlnu, vyndala misku s posledním vajíčkem a postavila ji na linku.

Pak vzala kýbl, natočila do něj vodu s čistidlem, vzala hadr a začala pucovat mikrovlnku. Po úspěšné očistě přístroje se Květoslava rozhodla, že si raději namaže chleba s máslem, než aby dále pokoušela osud. Takže vzala tu misku, vzala z ní poslední vajíčko aby ho vyhodila a jak na něj šáhla, tak ji to vajíčko v ruce vybouchlo…….

Květoslava už nezaklela, ale začala sprostě nadávat, protože byla celá špinavá, kuchyň byla znovu zaneřáděná……..takže pak vzala hadr, kýbl, natočila do něj vodu s čistidlem………..

No a nakonec si namazala ten chleba s máslem……

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava paří Zaklínače……….

Možná to znáte a nebo také ne. Někde hluboko v sobě ho ale máte. Váš snový seznam.

Seznam věcí, které by jste někdy chtěli udělat.

A teď nemám na mysli takové ty návody na internetu – Co by jste měli udělat než zemřete, případně Tisíc a jeden nesmysl, které musíte vidět nebo vlastnit.

Je to jiný seznam.

Seznam, který je politicky nekorektní. Seznam který obsahuje položky, které jste chtěli už dlouho vykonat. Položky, které vás napadnou pokaždé, když vidíte danou situaci. Věci, které vám pijou krev (nebo vás těší), ale nikdy jste neměli koule je udělat.

Takže tohle je můj seznam a dnešním dnem ho začnu naplňovat.

1) Z plna hrdla vynadat té babce, která si stoupne před vaše sedadlo v poloprázdné tramvaji a začne na celé kolo nadávat na tu dnešní mládež, která nemá úctu ke stáří.

(přípustná je varianta – vynadat z plna hrdla týpkoj, kterej na plné kolo vykřikuje něco o rasismu, o tom jak bylo za komunistů dobře, jak je ve státě bordel, a že by se měli bezdomovci a feťáci střílet)

2) Jít v létě okolo zahrádky (té co je součástí letních hospod), vzít někomu ze stolu pivo, vypít ho a jít dál.

3) Vzít psí hovno, které zbylo po čoklovi na chodníku a rozplácnout ho po hlavě páníčka, který to viděl a nechal ho tam.

4) Dát na ulici kytku neznámé holce a říct ji, že ji to moc sluší.

5) Sejmout člověka, který nosí oblečení značky Thor Steinar (nebo podobné).

6) Založit teroristickou skupinu a dát si inzerát na nábor členů (přípustný je i plakátový nábor nebo internetová inzerce pomocí sociálních sítí).

7) Znovu přečíst a teď už i pochopit Odyssea do J. Joyce

8) Dojít pěšky v samurajským vohozu a s mečem za pasem z Tramtárie až na Jižní Moravu.

9) Nechat se chytit od revizorů, hledat a nenajít lístek, vystoupit s nimi, začít jím utíkat, nechat se chytit a pak jim ukázat platný lístek (přípustná je i varianta – vyrobit velkou ceduli s nápisem Pozor revizoři – jít si stoupnout tak 20m před ně a varovat ostatní lidi).

10) V době voleb přemalovat nebo dopsat billboard nějaké politické strany (která si o to bude nejvíce koledovat) nějakou sarkastickou nebo ironickou hláškou.

Tak to je můj seznam. Pokud máte nějaký i vy, tak sem s ním a nebojte se ho začít realizovat.

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava vaří vajíčka…….

Dnes to bude trochu jinak. Jak už název napovídá, tak to nebude vtipný, ani úsměvný, možná jen sarkasticko-cynický. Takže pokud si nechcete zkazit náladu, tak tenhle příspěvek prostě nečtěte.

Z logiky věci vyplývá, že nemám dobrou náladu. Je to už nějakou dobu a pozoruji to na sobě každým dnem víc a víc.

Prostě nemám dobrou náladu. Můžu se tu rozepsat o systému, vztekat se na to jak to tu chodí, litovat, že si vás nemůžu vzít jako rukojmí a vyhrožovat, že jestli nám nenasypete o miliardu víc, tak přestaneme poskytovat asociální služby.

Nenasypete. Přestaneme poskytovat…..a nic se nestane. A to je ten problém. Nic se nestane.

Děcka své dospívání nějak zvládnou, svět se nepřestane točit a ufoni u nás nepřistanou…..(taky vás vždycky napadne, jak to, že ty sráči lítaj jen do USA......??).

Tím, že není schválený magistrátní rozpočet, tak mají všechny městské části rozpočtová provizoria, tím pádem ani nemůžou poskytnout prachy do grantů, tím pádem organizace nemůžou granty podat a ty prachy získat. Takže organizace nemaj z čeho platit zaměstnance, je stop stav na veškeré nákupy, vzdělávání, kurzy (který jsou ze zákona povinné), prodlužuje se zahájení realizace podaných grantů a tím pádem i plánovaných činností. A nic se neděje. Protože asociální služby jsou každému buřt, protože když nebudou, tak se prostě nic neděje.

Do toho Ústavní soud zruší volby na magoš, takže veškerá usnesení zastupitelstva budou neplatná, takže se pojede nanovo a celá nejistota se ještě více prodlouží.

Asi sem si vybral špatný obor. Spíš určitě.

Do toho mě už nebaví žehlit chyby za vedení, furt někde něco vysvětlovat, že tady se stala chybka, onde se napsal špatný rozpočet, tu se nikdo neozval někomu důležitému. Nebaví mě bejt za píču – když dělá chyby někdo jinej.

Je nejvyšší čas odejít. Vykašlat se na asociální služby a jít sekat vatu. Říká se tomu syndrom vyhoření a je to takový úžasný dáreček, který vám pobyt v asociálních službách přinese.

Zahraju si na Malinu Pawlovskou a mám pro vás radu: pokud vás někdy přepadne pocit, že váš život je prázdnej a že by jste měli těm druhým pomáhat, když vás přepadne pocit viny, že vyděláváte velký prachy a utrácíte za drahý hadry, když někdo nemá ani na chleba, tak si proboha najděte nějakou neziskovku, která nemá komerčně atraktivní cílovou skupinu (starý babičky, děti na vozíčku, slepé holčičky, a chudáčky mrzáčky), ale maká s bezdomovcem, s narkošema se spratkama na ulici, dejte si trvalej příkaz na nějakou slušnou částku a posílejte ji PRACHY.

Ale v ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ k nim nechoďte pracovat, nedělejte dobrovolníky a nesnažte se osobně pomáhat. Prachy jsou dostatečná pomoc a nemusíte mít v žádném případě pocit viny, že se sami neangažujete.

Protože jinak vás to semele, znechutí, vysaje, využije a nakonec vás to vyhodí na skládku. A to je přesně to co si každý takový, co chce druhým pomáhat za svou naivitu zaslouží.

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Tylerův seznam………..

Dnes slaví má Drahá svátek. Takže vyrazila se svou matkou a bývalou milenkou svého bio-otce na dámskou jízdu po barech.

Z toho vyplývá, že mám chvíli klidu a můžu napsat tento text. Stalo se už takovým hezkým zvykem, že pokaždé, když něco píšu na compu, tak Květoslava hned paranoidně zjišťuje co to je a pro jistotu přidává komentář, že to je jistě o ní a že ji zase budu pomlouvat na webu.

Krom toho, že je to značně sebestředné tvrzení (a nepravdivé), tak to má za to, že mi čte blog.

Daň, za veřejný prostor.

Jednoho hezkého večera, jsem se rozhodl, že si doplním své (a Květoslavino) klasické vzdělání a po 30 letech nazrál čas konečně vidět klenot světové kinematografie.

Takže jsme s Květoslavou nachystali notebook (v Tramtárii máme stále holobyt, takže TV ani DVD nepřichází do úvahy), zalezli jsme si do postele a já to pustil.

„A o čem to je?“ chtěla vědět Květoslava

Nevím – ještě jsem to neviděl, ale je to romantika a ty máš romantiku ráda ne?

„No mám, ale chci vědět o čem to je“

Nevím, dívej se.

„A z kolikátého to je roku?“

Je to ze čtyřicátého druhého. A už mlč, už to začíná.

„No to si děláš srandu, že to je černobílý“

………….

„Cože, to je s titulkama?“

…………………………………………….

Podívej miláčku, nemohli by jsme se držet za ruce, to je takovej silnej romantickej film, já ho ještě neviděl a chci ho vidět s tebou. A taky by jsi mohla u toho mlčet a sledovat děj.

Jenže Květoslava se chopila svého iphonu, nalogovala se na Facebook a do statusu napsala: „Čumim na černobílou Casablancu z roku raz dva, a Tyler po mě chce, abych se s ním držela za ruku, že to je romantický a že sem prej blbá, když si z něj dělám srandu, hahaha.“

Pak konečně začal ten film.

„ Hele to je nějaký fakt starý“

„No koukej jak je vidět, že v tom autě neseděj, ale sou ve studiu a za nima se to promítá na zeď.“

„Já se v tom úplně ztrácím, jak to nemá tu hloubku a perspektivu, tak já vůbec nevím, kde ty herci sou a vůbec se na to nedokážu soustředit, to je nějaký zmatený.“

Prosím tě mlč a koukej se.

„A proč ji tam jako nenechá a normálně nevodjede?“

„A nebo proč tam nenechá toho chlapa, neveme mu tu ženskou a nevodjede s ní?“

„No já bych se na ně vykašlala na voba a vodjela bych s tím pianistou do Ameriky“

Pak film konečně skončil – kromě morálního rozměru, hrdinství, oběti a pangalaktický lásky v tom filmu uvidíte všechny ty hlášky o kterých ani nevíte, že pocházejí z Casablancy a až u ní vám to dojde.

„No hele Bobe, to bylo nějaký zmatený, ty lidi se chovali jak blbci a celý to bylo prostě nepravděpodobný“ shrnula to má Drahá.

„Jako ve výsledku dobrý, ale příště už nic tak starýho jo?“ uzavřela romantický večer Květoslava.

A to nás ještě čeká Občan Kane z jednačtyřicátého………….

Občas si tak na Květoslavinu adresu říkám: „Proč se ze všech kosmických barů, musela zhmotnit zrovna v tom mém………“

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Chcete-li mít dobrou náladu, nepracujete v nezisku.

Jednoho krásného dne zazvonil Květoslavě její krásný služební ajfon a na druhém konci se ozvala Irene. Chvíli si něco špitali a Květoslava pak zavěsila. A tvářila se tajemně.

Dva dny se nic nedělo a třetího dne večer se ke mně Květoslava přitulila a tak lehce prohodila.

„Víš jak mi tuhle volala Irene? Tak mi říkala, jestli bych s ní nešla do divadla.“

Aha – já na to a co hrajou.

„Ale ani nevím, prej nějakej moderní tanec, nějaký umění“ odtušila má drahá.

To mě zaujalo, Květoslavu vytáhnout si zatancovat je nadlidský výkon, a že by šla sama dobrovolně koukat na nějaký poskakování se mi nezdálo.

Jakej druh tance – nějaký scénický nebo tak něco – sem se ptal.

„Ale, nějaká taneční skupina, ze států“ tak přezíravě řekla Květoslava

Koukal jsem dost nechápavě – Irene a Květoslava jdou na nějakej tanec……..a pak mi to došlo – To je striptýz, že jo – skoro sem vykřikl.

„Bobe ty mě tam prostě musíš pustit, prostě musíš, rozumíš, já tam chci, já je chci vidět“ vykřikla pro změnu Květoslava.

„Půjdu tam, uteču, když mě zamkneš tak zase uteču“ vyhrožovala.

Prej tanec, prej umění rozčiloval jsem se naoko.

„Nééé neboj oni se nesvlíkaj úplně, to jsou jen takový tanečníci, víš jen tancujou, ukazujou ty svý valchy na břiše, ty bicepsy, tricepsy…………….mmmmmmmmmm, prostě já tam musím“ žadonila.

Tvářil jsem za zarputile. No dobře jdi si – ale já řeknu Rosťoj z práce a taky půjdem na umění do nějakého baru – budeme koukat jak se nějaká slečna umělecky svíjí kolem tyče a natřásá si prsa.

„Ale tohle je něco jiného, to je v divadle, je to umění, rozumíš, kultura to je. A vůbec, my to máme někam dozadu, tak stejně nic nebude vidět“. změnila taktiku Květoslava.

„No tak, že Ti nebude vadit, když půjdu……..“

Jen co dostala povolení k návštěvě „kulturní akce století“ tak se začala těšit a v průběhu týdne z ní vypadlo, že „místa daleko v zadu z kterých není nic vidět“ jsou ve skutečnosti čtvrtá řada a že taneční vystoupení bylo vyprodáno během pár dnů. Ale je pravda, že to bylo v divadle……

V den D sem se vracel z nějaké asociální práce s mládeží a měl sem po akci vyzvednout Květoslavu u Irene a odvézt si ji domů do Tramtárie.

Jen co sem k těm dvoum přijel, tak první co obě chtěli, bylo abych ukázal břicho………

A prej to bylo boží, Květoslava mi ukazovala fotku kterou si s „tanečníky“ pořídila – obklopená bandou namakaných Kenů s motýlkama na krku (Irene měla něco podobného – jen v pozici zvané „sendvič“) a taky kalendář s klukama – prej únor a duben sou boží……..pak ji to došlo, a rychle ze sebe vysypala, že mě vlastně miluje. Já sem si vymínil, že mě ten kalendář nesmí přes práh ložnice.

Květoslava pak ještě popisovala, jak to vystoupení probíhalo, jak si „tanečníci“ brali ženský z předních řad na jeviště (ze čtvrté řady se ve skutečnosti vyklubala DRUHÁ řada) a jak jim dovolili aby jim ty ženský sahaly na tělo, oni jim pro změnu sahali na prsa a pak že těm ženskejm na jevišti ukázali – jen jim – svý „lofany“ ………pak to Květoslavě zase došlo a hned řekla, „ale já sem nešla, neboj, já sem věděla, že by se ti to nelíbilo……..“

Pak jsme jeli domů a Květoslava celou cestu ještě švitořila, jaký to byl kulturní zážitek.

Poměrně rychle jsme usnuli, a když jsem se v noci probudil, tak i ve tmě bylo vidět, jak moc se Květoslava ze sna usmívá………….

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava se kouká na Casablancu………

Jak už název napovídá, jedná se o volné pokračování předešlého příspěvku. Tentokrát však z opačného pólu. Chlapec opouští ostrov a mizí v dál a i z – v té době – našeho života s Persefonou.

Ještě před tím než odletěl tak s námi prožil osm měsíců života a pokud jste někdy byli někde s člověkem, který se později vybarvil do nesnesitelna, tak si to jistě dovedete představit.

Mimochodem, první den co přiletěl, jsme ho vzali k oceánu, přeci jen Hawaii je Hawaii – a víte co? Šlápnul si na korál a roztrhnul si nohu – takže tak týden kulhal a vymlouval se, že nemůže pracovat. Protože když jsme tam přijeli, tak abychom nebyli úplně za socky, tak jsme pracovali na kávových plantážích, protože byla zrovna sezóna a sklízela se káva.

Takže když si vyléčil nohu, tak začal také pracovat a nebylo dne, aby při sběru kávy někam nespadl – a to vážně nepřeháním – vždycky se jen ozvalo ááááááááááá a už jsme věděli, že se pod ním ulomila větev, povolil svah, nebo prostě o něco zakop a šlehnul sebou o zem……..

Ale zpět k odletu.

Kluk dostal jasné informace, že se z ostrovů nesmí nic vyvážet, nic organického. Jenže on si oblíbil jeden místní keř a že ho doveze domů mamince. Tak si uřízl čtyři deseticentimetrové klacíky, že to nějak proveze a není to přeci nic velkého, aby mu na to přišli.

Jenže amíci měli na letišti rentgen a na podobný triky byli připravený, takže mu ty jeho větvičky našli, zabavili, vyhodili a dostal pokutu. Jak se tam s nima hndrkoval, tak mu uletělo letadlo do LA (je to pět hodin letadlem – tedy docela kus). Takže následoval zoufalý pokus o přelet z Maui na Oahu – za vlastní kačky (dolce) – a tam se chtěl dostat do letadla směr LA. Jak sem psal minule, prostě čekáte jestli se do toho letadla dostanete. Když se do něj nemohl dostat třetí den, tak se ubytoval v hostelu a po týdnu to vzdal a za 500 doláčů si koupil ofiko letenku do LA (v té době byl dolar za 42Kč). V LA se v klidu dostal do letadla do Francie a odletěl. V Paříži na letišti však zjistil, že mu nějakej dobrák vykradl batoh (protože jak byl v tom hostelu na Oahu, tak si ho rozbalil a pak už neměl igelit a lepící pásku aby ho pořádně zabezpečil). A čórnul mu všechny dárky pro rodinu, originál CD co si koupil a nové hadry co si vezl.

Takže bilance odletu z Hawaie  byla – mínus 300 dolarů za pašování místní flóry,  mínus 120 dolarů za letenku mezi ostrovy, mínus 90 dolarů za hostel, mínus 500 dolarů za letenku z Honolulu do LA a mínus veškeré dárky – takže lepší příklad člověka, kterej má nasráno v karmě sem nikdy jindy nezažil.

Aloha váš  Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava jde na striptýz…….

Kdysi dávno, tak plus mínus jedenáct let jsem pobýval nějakou dobu na Hawaii – řekněme, že trochu delší dobu, něco okolo roku. A nebyl jsem tam sám. Původně jsem tam byl se svou někdejší drahou Persefonou – bylo to ještě v období před Filoménou, takže to byl skutečný pravěk. A takto ve dvou to bylo úžasné.

Chyba byla, že jsme v té době našemu společnému kamarádovi, s kterým jsem se znal už od střední nabídli, jestli by nejel na Hawaii také. Respektive to plácla Persefona při nějakém alkoholovém opojení v rámci Silvestrovské noci. Jenže chlapec se to ho chytil a když jsme z toho návrhu vystřízlivěli, tak už měl téměř sbaleno a čekal u letiště.

Řekli jsme si, že třeba to nebude tak špatné, jak si myslíme. Naše rozhodnutí jsme už nezměnili ani po mém hysterickém telefonátu (po víkendovém výletě s tím člověkem do Ádru) Persefoně na ostrov, ať v žádném případě neposílá zvací dopis pro toho člověka. Žel dopis už byl na cestě.

Takže jsme pak dva měsíce čekali než kluk přijede a trnuli co to bude za hrůzu a nespletli jsme se, ale o tom někdy jindy.

Důležité je, že ten člověk (ano, nemůžu mu při jít na jméno) má špatnou karmu a následný popis událostí je toho důkazem.

Všichni jsme letěli takovým tím letem, kdy přijdete na letiště a čekáte, jestli se dostanete do letadla s nějakou znalostí procentuální obsazenosti letadla. My s Persefonou jsme v klidu doletěli a dostali se do všech letadel kterýma jsme letěli a nikde nebyl problém.

On se dostal jen do LA. Tam byl přestup a ráno se letělo na Hawaii. Jediné co měl člověk za úkol bylo projít přes imigrační, přejít halu a počkat přes noc na let na Oahu. Nic víc nic míň. Středně vycvičená opice by to zvládla.

Ne tak on.

Nejdříve ho nechtěli pustit přes imigrační. Doteď nechápu, čím se jim znelíbil (žádné tetování, žádný propíchaný obličej, žádné dredy), prostě průměrný kluk, modrý oči, blond vlasy. Takže mu nasadili osobní prohlídku, koukali se mu tam kam se odváží kouknout jen doktor a až když tam přišla nějaká vysoká úřednice původem z Čech, tak ho pustili do země. JENŽE, když vás pustí do USA tak ještě jdete okolo takovýho černocha, kterej se vás ptá jestli vezete do země jídlo (což vy vyplňujete v takovým dotazníčku už v letadle, kromě dalších vtipných otázek, typu: jste terorista, jste členem teroristické organizace, berete drogy, vezete drogy atd. – prostě magor člověk, co vyplní ano, že……).

No a kluk na položenou otázku o jídle odpověděl ano…….. takže znovu kontrola (vezl si sebou asi 4 tatranky – to bylo celé jeho jídlo). Do batohu mu pustili dvě krysy, který mu sežrali dvě tatranky, rozkousali mu ponožky a vysrali se mu do ručníku…… Když na kontrole zjistili, že veze – teď už jen dvě – tatranky, tak ho s kroucením hlav propustili. A on jak byl celý asi zmatený, tak né aby zůstal v té debilní hale, v které měl zůstat, ale vyšel před ní. V té chvíli přijel autobus a otevřel dveře, on do něho nastoupil, dveře se zavřeli a po třech hodinách jízdy se z repráčku se ozvalo: Santa Monika………..

Takže kluk dojel do Santa Moniky, šel se projít, protože když mu ve walkmenu řvala Sheryl Crow písničku „Chtěla bych zažít svítání na Santa Monica bulvár“, tak proč by jste se neprošli, že…..  na to konto mu ujely spoje zpět do LA a uletělo mu to letadlo a další letělo až za dva dny. Takže se kluk šel ubytovat do hostelu. A když byl ubytovaném a celej zničenej, tak si vzal ty svý dvě tatranky a šel se podívat na pobřeží. Tam si sedl na lavičku, rozdělal si tatranku a druhou si položil vedle sebe. Jenže v té chvíli přiletěli rackové a to odloženou tatranku mu sebrali a začali ji odnášet pryč. Chlapec odložil svou rozjedenou tatranku na lavičku a jal se pronásledovat racky, jenže v tom přiletěli další rackové a vzali mu i tu odloženou tatranku a taky sní odlétali pryč………  chvilku ještě honil racky a pak šel plakat do hostelu.

Večer před odletem kluk zjistil, že mu v čas kdy se potřebuje dostat do LA nejede žádnej spoj, takže si vzal tágo, a dal za něj polovinu peněz co sebou měl……..další spoj nakonec stihnul a my jsme si ho vyzvedli v Koně na letišti a začal pobyt na Hawaii ve třech….

Ale o to už je jiný příběh.

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Se špatnou karmou z Hawaie nelez……..

V době, kdy se učila couvat:
„no já jak koukám do toho zrcátka (zpětný na předním skle) a jedu dozadu a do toho točím volantem, tak se jako vždycky propadnu do jiný dimenze a vůbec nevím kde jsem a musím zastavit......."

„ vůbec na mě nemluv – mám kapacitu jako vypnutá pračka" – při nějaké příležitosti ale vůbec nevím při které a to jsme ji ještě původně rozuměl: „ vůbec na mě nemluv mám kapacitu jako vymáchaná pračka" ..................kapacitu Květoslava vztahovala k schopnosti svého mozku přijímat informace......

Při sběru hub:
„no já vůbec nevím co bych dělala, kdyby na mě v lese vyběhl divočák – no asi bych ho bodla nožíkem a nebo bych ho paralyzovala tím elektrickým paralyzérem...."
Říkám, že to by znamenalo, že by to prase už muselo být u ní hodně blízko......" no tak bych ho nechala, aby mě kouslo, a pak bych ho paralyzovala – no ale nevadilo by, že mě jako drží??? – víš abych se vlastně neparalyzovala sama.......by jsme pak leželi vedle sebe, prase a já  – oba paralyzovaný........nevíš jak by to bylo?"

Při předjíždění autoškoly:
„ vidíš jak se vleče? Takový by na silnici vůbec neměli pouštět – v očích smrt a ještě se pletou a brání slušnejm lidem v provozu – počkej já mu ukážu sílu Z „ – šlápne na plyn, kára vystřelí dopředu a autoškola vidí jen náš trojúhelník se Z jako Začátečník na zadním okně.......

Při vaření na nových spotřebičích:
„Já nebudu číst žádný návody, to radši nebudu žrát" – za 20 minut – „jak se tady pouští gril?" – nekoukni se do návodu – „sem jasně řekla, že nebudu nic číst, nic v čem nejsou kabelky, kosmetika a plastický operace".

Když mi v polospánku olízla nos:
„Promiň, promiň – já nevím co sem to udělala – to do mě vstoupil ďábel"

Když se dozvěděla, že Sten zase organizuje zimní výlet do Francie
„tak na to zapomeň, já už s nima nikam nejedu. Já sem už stará (26) na to aby se koukala, jak nějaký punkáči chčijou v uličce do pet-flašek a blijou do igelitek a pak mít ještě na hranicích štáru na drogy a spát v nějakým zavšiveným squattu. Ani omylem, nikam".

V koupelně před zrcadlem:
„moc hezkou košilku si mi koupil, ale ještě si mi do ní zapomněl koupit ňáký kozy"

Tak to by pro dnešek stačilo, jako startovní věc po půl roce je toho až, až, takže příště zase další věci.

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Se špatnou karmou na Hawaii nelez........

Po vyplutí a následném ztroskotání v Karibiku, drogové razii na Talošských hranicích jsme konečně dorazili do horského centra a měli jsme se jít ubytovat.
A tam se zápletka opět zkomplikovala.
Nutno říci, že zápletka se začala komplikovat již před odjezdem. Tak dva dny, než jsme vyrazili směr Francie, nám přišel hysterický mejl od Stena, který to celý už léta organizuje, že mu psali z cestovky, že ten náš chalet v kterém jsme měli být ubytovaní neexistuje.
Na vysvětlenou – měli jsme mít chalety (takové větší chaty pro 12 osob s pokoji po dvou, velkým obývákem s krbem, velkou kuchyní s jídelním stolem a terasou) a v nich spokojeně prožít budoucích deset dní.
Na Stenův nechápající mejl ve stylu: „jak jako neexistuje – ho máme zaplacenej od října minulého roku, tak jak neexistuje......." Přišla odpověď z cestovky, že ten majitel chaletu ho prodal a zapomněl to cestovce nahlásit..... a že nám nabízí adekvátní ubytování ve dvou apartmánech.
Teď když se nad tím zamejšlím, tak mi dochází – jak to, že to vždycky potká nás s Květoslavou, takovéhle změny......no asi špatná karma.
A že jestli to do večera nepotvrdíme, tak že nemáme ubytování a vrátěj nám peníze. Takže jsme to potvrdili, co si také jiného den před odjezdem vybrat, že? Apartmán nebo sedět doma.
Takže jsme se vyskládali z busu a dotáhli se do slíbených apartmánů.
A tam jsme nevěřili vlastním očím.
Náš apartmán, v kterém jsme s Květoslavou a ještě dvěma neznámýma holkama zakotvili vypadal následovně: jedna místnost s rozkládacím gaučem a stolem spojená s kuchyňkou. V tom byly schody na ochoz (který se táhl po obvodu celého pokoje) a na ochozu byla postel pro dva lidi. V chodbičce z chodby byla trojpalanda jak z Dachau a vchod do koupelničky se sedací vanou. Neměli jsme tam žádné povlečení jen šest napůl plesnivých dek a tři mikrovlnky – z toho jednu v krbu.......
Druhej apartmán se skládal z obýváku a kuchyňky v jednom, osmi metrové chodby, v které byly po straně trojpalandy a z malé koupelny.
Náš apartmán dostal přezdívku Aréna a druhej apartmán byl překřtěn na Ponorku.
Takže jsem ještě ten večer nastoupili na Delegátku cestovky, že tudy cesta nepovede, že v tomhle bydlet nebudem. Holka, slíbila, že s tím něco do zítra udělá. Ale aspoň nám dala povlečení.
Zítra s tím samo neudělala nic. Staford na ní ječel, že nepřijel na žádnou školu v přírodě, aby spal na palandách a že kdyby měl zájem o spaní v atomový ponorce, tak jede do Ruska a ne do Francie. Delegátka řekla, že to jsou moc hezký apartmány a že nevidí co by jsme jako chtěli. To Staforda vážně nakrklo a začal na ní řvát o poznání hlasitěji, že prej jestli vypadá jak nějakej patnáctiletej kluk na táboře. Když mu Delegátka řekla, že jo, tak ji vzteky sebral reklamní jelení loje (celou krabici) a ostentativně ji narval do prvního koše v dosahu. Pak na Delegátku nastoupil Sten, že jsme si zaplatili něco jiného, než co máme a že ona, jako zaměstnanec a kontaktní osoba cestovky to bude řešit. Delegátka odpověděla, že není zaměstnanec cestovky, ale osoba najatá a nic řešit nemůže. Sten chtěl číslo na majitele cestovky s kterou jsme jeli, ale Delegátka mu ho odmítla dát, že to nesmí a že je stejně neděle, tak co by pana majitele rušil......
Nakonec pan majitel volal Stenoj v pondělí a po prohlášení, že co by jsme za ty prachy chtěli a že jsme stejně přijeli do Francie jezdit na prknech a ne se válet na pokojích jsme se rozhodli, že jim to tam na rozloučenou zapálíme.
Na naši Arénu a sousední Ponorku se chodili dívat ostatní účastníci zájezdu a vždycky se strašně smáli, když to viděli. Oni samozřejmě bydleli v těch krásných chaletech.....
Delegátka se byla podívat v Ponorce a když to viděla, tak spráskla ruce a řekla: „ No jéje, to je ten největší a nejhezčí apartmán v celém středisku, jaký sem kdy viděla" – to už jsme všichni vyseli na rozběsněném Stafordoj, který ji chtěl dát čelíčko........
No uznejte sami.......kdyby jste tohle všechno předem tušili, nevypluli by jste do Karibiku hned při odjezdu z Čech se mnou?

P.S. – první co jsem po návratu do Čech viděl v televizi byla reklama v které se mě ptali, jestli mám v sobě Kapitána – s uspokojením jsem musel konstatovat, že mám........

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava hází perly......

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava a Tyler s pankáčema ve Francii

Květoslava zatlačila na svého bio-otce a má slíbené nové auto. Nátlaková akce se odehrála touto formou: Bio-otec je už staršího data výroby a úplně si nerozumí s technikou. Konkrétně s počítačem. Umí to zapnout, s obtížema na tom něco udělat a pak to vzteky vyrvat se zdi se slovy – „tak už se vypni kráme".
A protože si do firmy nasadil kukačku v podobě Květoslavy a v rámci přemlouvání nasliboval hory doly, černý les – jen když u něj Květoslava bude pracovat, tak teď musí solit.
Jak sem se smál, že má drahá musela ze začátku chodit na sedmou do práce a své vysněné věci neměla, tak po půl roce chodí do práce na osmou, z ní odchází ve tři, půl pracovní doby čučí na seriály na netu, dostala nový služební iphone a má slíbené auto.
A protože to nové, krásné auto vážně chce, tak se Květoslava uchýlila k šikaně prostřednictvím techniky.
Když se bio-otec nedíval, tak mu Květoslava nastavila spořič obrazovky na 3 vteřiny a nechala mu tam běhat nápis: Slíbil jsi Květoslavě nové auto.......
Vydržel to 2 dny. Pak dal Květoslavě klíčky od zánovního služebáku a řek, že nové auto objedná a ať zatím Květoslava jezdí s tímhle – aby si osvěžila ježdění. Pak ji moc hezky poprosil, jestli by mohla zrušit ten spořič..........
V tu chvíli nastal problém.
Květoslava neřídila 8 let a v autoškole ji neřekli ani jak se řadí a po čtyřech jízdách ji nechali dělat zkoušky, které nějakým záhadným způsobem udělala a od té doby za volant nesedla.
Takže když jsme vyjeli jezdit, tak nevěděla ani kde se to startuje.
Zajeli jsme na letiště a začalo skákání. Brzda bez spojky se zařazenou rychlostí, rozjezdy s ručkou, zapnuté stěrače – které se nedařilo vypnout, motor v červených otáčkách, šedesátka na jedničku a tak...........
Pak jsme vyjeli na silnici. Květoslava nevěřila, že auto v protisměru ji nevjede do cesty, odmítala připustit, že ostatní řidiči nejsou sebevrazi, cyklisty ostentativně ignorovala a chodce považovala za lovnou zvěř.
Ze všeho nejvíc ji dělalo problém couvání – jak má točit volantem, aby to jelo tam kam chce.
A vážně se musím koukat do těch zrcátek? Jééééé ono se to sedadlo dá nastavit jinak. Kdy mám řadit, jakou rychlost tam mám dát, kdy mám blikat, kdo má přednost, proč ten před námi nebliká, bojíš se se mnou????
Asi po 14 dnech ji to začalo jít, už se rozjíždí plynule, přeřazuje správné rychlosti, brzdí se spojkou – když tam má kvalt a hlavně už jezdí po silnicích s provozem – do práce a z práce.
Když přijedeme domů, tak je zpocená jak myš a psychicky unavená, jak se musí soustředit – vůbec nechápe, jak někdo může jezdit v autě sám a jak to, že to někoho baví.
Ale Alfa je Alfa a vyplatí se pro ní trpět. Její budoucí auto – stylovka ve sportovní verzi, 150 koní a už se na ní moc těší. Já taky............................ani nevíte jak.

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava a Tyler jedou s pankáčema do Francie

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava se učí řídit.........

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava se nudí........

V rámci dlouhodobé práce s jedním mladým člověkem v našem klubu se stal následující příběh. Tomu člověku budu říkat Johny, aby jste se nedopátrali jeho pravého jména

Inu, to bylo tak...
Johny patřil do naší cílové skupiny již nějaký ten pátek. A přestože mu již bylo 18 let – byl tedy plnoletý, mohl do klubu za určitých podmínek docházet.
Johny patřil k typickému vzorku našich uživatelů – chodil na učňák, ve volných chvílích tunil Škodovky (Šáde, vole) a s kamarády často sedával na lavičkách a soutěžil, kdo dříve pod sebe naplive úhledné jezírko.
A samozřejmě chodil do klubu. Nutno podotknout, že asociální služby, které klub nabízí – a že jich není málo, většinou nevyužíval a svůj čas v klubu trávil tím, že seděl v křesílku a ostentativně ignoroval asociální pracovníky klubu. Přesto se mu pracovníci věnovali, oslovovali ho, ptali se ho na jeho život, spolubyli (pro případné zájemce vysvětlím a nebo odkážu na existenciální filozofii) s ním v jeho každodennosti.
Po zhruba dvouletém úsilí, nepočítaně situačních intervencích, snah zapojit ho do dění v klubu, dokonce i svěření mu nějaké té odpovědnosti za něco, promluvách „na férovku" se vzájemný vztah Johnyho a pracovníků klubu dostal do fáze jakéhosi tichého tolerování.
Johny měl samozřejmě uzavřenou smlouvu, pracovníci ho měli jako téma na několika intervizích a supervizích pracovního týmu a věnovali spoustu času a úsilí nalezení nejvhodnější formy, jak s ním pracovat.
Přesto se to prostě nedařilo.
Po nějaké době setrvalého stavu Johnyho fungování na klubu mu muselo být ukončeno poskytování asociálních služeb. Důvodem byly neustálé konflikty a porušování pravidel.
A tak se stalo, že Johny byl pozván do kanceláře pracovníků, bylo s ním dospěle promluveno, vysvětlily se mu všechny důvody, proč je situace jaká je, pořádně (od podlahy) se to s ním probralo a zrekapitulovalo se jeho fungování v klubu.
A Johny to pochopil. A změnil se.
Protože bylo všechno tak hezky idylické, pracovníci se rozhodli – aby to bylo fér – že Johnymu dají ještě šanci. A učinili s ním dohodu, že pokud provede sebemenší průšvih tak bez pardonu letí. Ale když bude „sekat latinu", tak může na klubu pobýt.
Všechno šlo dobře, pracovníci klubu si na poradách pochvalovali spolupráci s Johnym. Byli rádi jak to vše klape, jak Johny „funguje". Na pravidelném půlročním hodnocení výsledků své práce uváděli pracovníci klubu, že považují práci s Johnym za úspěšnou. Johny je při vstupu pozdraví, když něco chce, tak slušně poprosí. U, v té době již 18 letého mladého muže, úspěch.
A pak to přišlo.
Jednoho podzimního večera, tak hodinku před zavírací dobou klubu se to stalo. Bez varování, bez zjevné příčiny, jako blesk z čistého nebe, prostě to tam bylo.
Pěkně si sedělo na židli, na verandě klubu a chladlo. Pěkné, teplé, hřejivé, lidské – nezakryté.
Johnyho hovno.
Omlouvám se, že to musím takto napsat, ale prostě se to stalo, bylo to tak, taková je pravda.
Johny se ve svých 18,5 letech vys... na klubovou židli. A pláchl do tmy.
Nevíme, jestli to byl protest nebo umělecké dílo (v Národní galerii by mohli vyprávět), ale stalo se to.
A oslím můstkem ....... Jaká je efektivita naší práce? Měli jsme Johnyho před 2 lety rovnou vyloučit z cílové skupiny a říci mu: „Nevyužíváš asociální služby, klub není pro tebe". Měli jsme to udělat i přesto, že jsme služba asociální prevence a zrovna takový Johnyové jsou ti praví, na které se zaměřujeme? Nebo k němu pracovníci nedokázali najít cestu?
Každopádně, v našem klubu se jeden klient vykálel na židli během jeho provozu. Tak se snažte – kdo tuhle pracovní historku trumfne...

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Jak se Květoslava a Tyler poznali.......

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Pracovat s děckama je radost........

Nakonec to bylo super, výlet byl skvěle vyvážený, byli jsme na památkách, na architektuře, v Dánské Christiánii (do Kodaně vede z Malme most) a na horské dráze.

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava nemůže spát......

Přišel jsem takhle jednou z práce domů a hned mezi dveřmi – místo pozdravu – na mě Květoslava vybafla.
„Vyhodili mě z práce"
Jak jako vyhodili?, nechápu.
„No vyhodili nás všechny" prohodila Květoslava. „Vyhodili celé studio, naráz. Prostě každýmu zavolali a řekli, ať si sbalí své věci a vypadne."
Nevěřícně zírám na Květoslavu a nějak tomu všemu nemůžu věřit. Za očima se mi točí to, jak se asi Květoslava cítí, jak budeme platit hypotéku a kupa dalších věcí.
A pak mi to dojde...... Květoslava se usmívá.
Kouknu na stůl v obýváku a na něm se povaluje pakl dvoutisícovek, tlustej že by jste s ním umlátili velrybu.
„Tohle jsem na nich vymohla a ještě mi přijde plat za odpracovaný měsíc." gratuluje si Květoslava.
Sedne si ke stolu a ještě jednou přepočítává zbraň na kytovce. Vážně je toho dost.
No a co budeš dělat, ptám se. Dáš si inzerát, koukneš na net, půjdeš na pracák?
„Ne, proč? Nastoupím do firmy k bio-otci. Už to mám domluvený, od prvního nastupuju" odbyla mě.
„mmmm a možná ještě stihnu vánoční prémie" zasní se Květoslava.
Prémie – za jeden měsíc v práci? – divím se.
„No co jsem dcera – tak ať solí".
„ A to ti říkám, bio-otec se zapřísáhl, že jak k němu nastoupím, tak koupí auto. A je mi jedno, jestli se mu bude zdát mercedes nebo baworák drahej. Prostě ho koupí a hotovo" plánovala si Květoslava. A vůbec ji nevadilo, že se s károu nedovede ani rozjet.
„ A myslíš, že mi koupí i novej mobil??? By se mi líbil Iphone.....jako služební"
Začínám si připadat jak na Klondajku.
První co vidím, je Květoslava v baworáku naštosovaná pod kamionem a začíná mi trnout.
Pak odjela do Londonu.
A po příjezdu nastoupila do nové práce.
Začala vstávat v šestou, dojíždí do nějaké díry, auto nemá, služebák také ne a čert ví jak to bude ve firmě s prémiemi. Se slzou v oku vzpomíná na starou práci, jak tam byla sranda, jak pomlouvali šéfa, jak koukala v pracovní době na všechny řady Tudorovců, jak pracovala na třicet procent a brala za to docela fajn kačky.
Já se jí nesměju, podporuju ji, říkám jak to má těžké.
Jen nevím co si počít s rýžovacím náčiním, psím spřežením a letenkou na Aljašku, kterou pro ni mám k vánocům.
Po třech dnech v nové práci to začala Květoslava podivně flákat.
Na můj dotaz, čím to, řekla.
„ Dohodla jsem se, že budu chodit na osmou a vůbec – voni se taky nepředřou a ve tři tam taky skoro nikdo není."
No a co nějaká pracovní doba? – poslední dobou mám s Květoslavou samé naivní dotazy....
„ No co, je to rodina, tak ať si moc nevyskakujou a jsou rádi, že u nich trávím mládí." Zhodnotila situaci a své postavení v rodinné firmě.
Takže začala do práce chodit později a z práce brzy. To přineslo jednu situaci, která je pro Květoslavu přímo typická.
Jednoho dne, k večeru jsme se (už ani nevím proč) začali bavit o mém šatníku a že je třeba ho přehodnotit – prostě vyházet to co se Květoslavě nelíbí. (aby jste tomu rozuměli – mě jako pankáčoj je srdečně jedno co mám na sobě, takže Květoslavu v tomto chápu)
No a padl návrh, že se na to vrhnem hned. Skříň jsem ubránil s významným tvrzením, že až „po Vánocích" . Květoslava se na mě podívala a odtušila: „Proč? Stejně tam nic není"
To mě zaujalo, jak to víš, že tam nic není?????
„Protože jak teď chodím brzy domů, tak jsem se dívala. Šmejdila jsem dárky, jestli je máš už koupený"
COŽE????
„No, já vždycky šmejdím. I doma, když jsem byla malá, sem šmejdila. Jinak tady sem se koukala i do krabice od žehličky, jestli si tam něco neschoval."
Pokouší se o mě zástava – včera sem všechny dárky přendal jinam – i ten z tý krabice od žehličky......... něco mi říkalo, ať to udělám.........
Ale proč? Proč šmejdíš? Proč si kazíš překvapení na Vánoce.
„No já šmejdím, a když to najdu, a já to vždycky našla, tak to je pro mě důkaz jak sem chytrá, že se dokážu vžít do toho druhého a poznat kam schoval dárky."
Nevěřím vlastním uším. Má Květoslava šmejdí vánoční dárky.
Kouzlo Vánoc je nenávratně v prachu.


Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava a Tyler jedou do Švédska......

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Květoslava mění práci......

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: před pikolou, za pikolou, v práci nesmíš spát....

Váš Tyler

Příště si můžete přečíst: Před pikolou, za pikolou, v práci nesmíš spát.........